Jdi na obsah Jdi na menu
 


VODÍCÍ A ASISTENČNÍ PSI

.

Historie výcviku

            První záznamy o výcviku psů pro zrakově postižené jsou již z 18. století. Kněz Johann Wilhelm Klein ve své knize „Učebnice pro výuku nevidomých“ popsal některé postupy pro výcvik vodících psů.

ObrazekSlepečtí psi byli hodně využíváni v Německu za první světové války. Pomáhali zde vojákům, kteří přišli o zrak vlivem plynů, jež byly ve válce používány. V této době se využívali hlavně němečtí ovčáci a různí kříženci.

            V roce 1931 bylo předáno prvních pět vodících psů ve Velké Británii. Zájem o tyto psy se dále zvyšoval a začal tak pronikat i do dalších zemí, kde vznikala výcviková střediska. V roce 1989 byla ve Velké Británii ustanovena mezinárodní organizace „International Federation of Guide Dog Schools for the Blind“, která sdružuje ostatní organizace z mnoha zemí. Také má za úkol udávat standardy v chovu, výcviku, předávání psů i péči o nevidomé.        

            U nás byl výcvik slepeckých psů poněkud komplikovaný. První pokusy na našem území byly v letech 1922 – 1924 a zasloužil se o ně kynolog Jan Podhorský. Další snažení o výcvik vodících psů pokračovalo i v šedesátých letech. Situaci však komplikovala politická situace. „ Železná opona “nepropustila žádné informace. Z tohoto důvodu probíhala snaha o výcvik pouze metodou pokusů a omylů. Postupně se zjišťovalo, co je dobré jak pro psa, tak pro nevidomého a co naopak ne. Nebyly zde zatím žádné organizace, které by byly ochotny se touto činností zabývat. Až v květnu roku 1974 došlo k dohodě mezi Ústředním výborem svazu invalidů a chemickým podnikem Spolana Neratovice, a bylo zde založeno výcvikové centrum. V roce 1985 vznikl Klub držitelů vodících psů, který funguje dodnes. Tento klub mimo jiné pořádal soutěž pro nevidomé psy a jejich majitele (dnes „Memoriál Miroslava Fišera“).

            Sametová revoluce umožnila vznik České unie nevidomých a slabozrakých v roce 1990 a 1. října 1991 bylo při této organizaci založeno oddělení výcviku vodících psů. Od té doby se úroveň výcviku stále zdokonalovala. 19. dubna 1997 se stalo Středisko pro výcvik vodících psů plnoprávným členem Mezinárodní federace škol výcviku vodících psů pro nevidomé.

 

Dělení asistenčních psů podle typu pomoci

            Nejprve je nutné vysvětlit, co to znamená asistenční pes. Tento pojem má totiž dva významy. Myslíme tím buď souhrnný název pro psy, kteří pomáhají všem zdravotně postiženým nebo to jsou psi pomáhající pouze tělesně postiženým (obvykle se jedná o vozíčkáře).

            A nyní už k samotnému dělení. Existuje mnoho typů asistenčních psů, ale já bych Vás chtěla blíže seznámit jen se dvěma základními. Tím prvním a pravděpodobně nejznámějším je vodící neboli „slepecký“ pes. Jeho hlavním úkolem je samozřejmě bezpečné vodění nevidomého. Má ale řadu dalších činností, které musí zvládat. Například musí nevidomého dovézt na určené místo, převézt ho bezpečně přes silnici, najít volné místo v tramvaji, upozornit na překážky v cestě, najít zebru, poštovní schránku, dveře a podobně. U těchto psů se také využívá tzv. „inteligentní neposlušnost“, při které pes i opakovaně neuposlechne povel v případě, že je situace nebezpečná. Například nevejde do silnice, když vidí přijíždějící auto. Při výcviku se proto klade důraz na vrozenou intuici. Obrazek

            Tím druhým typem je asistenční pes pro tělesně postižené. Asi každý si představí psa doprovázejícího osobu na vozíku. Tělesně postižený člověk ale nemusí být jen na vozíku. Může mít například různé pohybové problémy a jiné obtíže. Asistenční pes dokáže v mnoha ohledech nahradit pomoc rodinných příslušníků a ostatních osob. Co tedy asistenční pes umí? Jde například o přinesení různých i drobných předmětů, rozsvěcení a zhasínání světel, sundávání oblečení, otevírání a zavírání dveří, otevírání pračky a vyndávání vypraného prádla, pomoc při nákupu, podávání spadlých věcí, pomoc při manipulaci s vozíkem, přivolání pomoci nebo přímá pomoc v případě ohrožení, jako je například kolize nebo pád z vozíku, předání zprávy druhé osobě… Toto je jen výčet těch nejdůležitějších činností, ale našli bychom ještě řadu jiných aktivit, jež musí pes zvládat. 

            Zde jsou základní informace o dalších typech asistenčních psů:

- balanční pes – Díky speciálnímu postroji dokáže pomoci osobě, která má potíže s rovnováhou.

- šikovný společník – Jeho pánem není postižený, ale člověk pečující o postiženého. Používá se v případech s osobami těžce postiženými, které by samy nezvládly dávat povely.

- signální pes pro neslyšícího – Upozorňuje na zvuky z okolí (budík, zvonek…).

- signální pes pro alergiky – Pes identifikuje pachy, které jsou pro alergika nebezpečné.

- signální pes pro osoby se záchvatovými onemocněními  - Vycítí přicházející epileptický nebo jiný záchvat a upozorní postiženého popř. přivolá pomoc.

- vodící pes pro osoby se ztrátami paměti Dokáže se orientovat v okolí a dovést postiženého bezpečně domů.

- pes poskytující emocionální podporuJe určen pro osoby trpící psychologickými poruchami. Snižuje dezorientaci a přináší pocit bezpečí na neznámých místech.

 

Výběr a předvýchova štěněte

            Pro výcvik na asistenčního psa samozřejmě nemůžeme vzít jakéhokoliv psa „z ulice“. Výběr vhodného jedince je velmi důležitý a začíná už vytipováním budoucího rodičovského páru, který musí splňovat určitá požadovaná zdravotní i povahová kritéria. Ani tak však není zaručeno, že jejich štěňata se budou moci stát asistenčním psem.

           Obrazek Ve věku sedmi až osmi týdnů se štěňátka testují, zda jsou pro výcvik vhodná a poté jdou do předvýchovy. Ta probíhá u dobrovolných spolupracovníků, kteří se o pejsky starají od osmi týdnů až do jednoho roku věku štěněte. Předvychovatelé se snaží o to, aby byli pejsci zvyklí žít v bytě a v celodenním kontaktu s člověkem. Velmi důležité jsou hygienické návyky. Také se musí naučit pohybovat se ve městě, nastupovat do tramvají nebo autobusů, nebát se eskalátorů, navštěvovat restaurace, kina a podobně. Samozřejmě musí umět některé základní cviky. Organizace sledují vývoj štěňat u předvychovatelů a v případě potřeby jim poradí.

            Když je štěněti jeden rok, probíhá další testování jeho povahy a schopností. Pejsci projdou zdravotní kontrolou včetně rentgenu kyčlí, loktů, vyšetřením očí atd. Vybraní jedinci jsou následně dáni do výcviku, který se může u jednotlivých organizací lišit. Někdy totiž pejsek zůstává u předvychovatelů a na výcvik „dojíždí“, ale některé organizace si své dorostence převezmou a vychovávají je přímo ve výcvikových střediscích. Předvychovatelé jsou připraveni na to, že se budou muset s pejskem rozloučit, i tak je to ale vždy těžké.

 

 Výcvik a předání psa

            ObrazekVýcvik trvá přibližně šest až osm měsíců. U každého jedince se to samozřejmě může lišit podle toho, jak rychle se učí a kolik se toho již naučil v předvýchově. Je důležité podotknout, že každý pes je cvičen specielně „na míru“ pro svého budoucího majitele. Například staršímu člověku je vybírán pes klidnější povahy a naopak mladému sportovně založenému člověku je přidělen pes aktivnější.

            Během doby výcviku se pes naučí až 50 různých povelů, které musí zvládat a které se liší podle potřeb klienta. Tady už musíme rozlišovat, jestli cvičíme psa asistenčního nebo slepeckého. Obrazek

            Přibližně tři měsíce před samotným předáním se pes seznamuje se svým novým majitelem, jeho bydlištěm a nejbližším okolím. Slepecký pes se zároveň musí dobře naučit trasy, kam bude svého pána v budoucnu doprovázet.  V neposlední řadě je důležité, zda si budou pes a jeho majitel vyhovovat, k čemuž je vhodná příležitost právě v této době.

            Nejen pes, ale i pán se musí na vzájemné soužití připravit. To je důležité zvláště u majitelů, kteří do této doby žádné zvíře nevlastnili. V době, kdy se pes seznamuje s novým domovem za přítomnosti cvičitele, učí se i nový majitel veškeré povely, které bude potřebovat i to jak se o pejska starat.

            Když už jsou oba partneři připraveni, dochází k samotnému předání. Tímto krokem však kontakt s výcvikovým střediskem zdaleka nekončí. V případě potřeby se klient může kdykoliv obrátit na cvičitele o radu a naopak středisko si hlídá, jak je o psa pečováno a jak se s ním zachází.

           

Plemena vhodná pro výcvik

        ObrazekDříve se využívali hlavně němečtí ovčáci. V dnešní době jsou ale na prvním místě zlatí a labradorští retrieveři. Tato plemena jsou upřednostňována díky svým vynikajícím povahovým vlastnostem. Jsou vyrovnaní, dobře se cvičí, protože nejsou paličatí a hlavně nejsou agresivní. V posledních letech se velice osvědčilo křížení labradorského a zlatého retrievera. Využívá se ovšem pouze první generace štěňátek, a ta musí být vykastrována, aby nedošlo k dalšímu křížení! Zjistilo se totiž, že tito jedinci mají nejvhodnější povahu a schopnosti pro to, aby se stali dobrými vodícími a asistenčními psy.Obrazek

Labrador retriever

            V menší míře jsou cvičeni také flat coated retrieveři, bílí švýcarští ovčáci, border kolie, chesapake bay retrievři a další.Obrazek

 

 

 Golden retriever

.

.

.

.

.

.

-

.

.

Bílý švýcarský ovčák

.

..

CANISTERAPIE

Význam canisterapie

            Canisterapie využívá efektu působení přátelského psa na osoby s různým typem postižení. Pes působí jako motivační prvek, zdroj podnětů a emoční podpory. Psi jsou na rozdíl od lidí mlčenliví, nekritizují, nevyčítají, nemají různé zraňující poznámky, neočekávají vděčnost, přijímají každého s láskou takového, jaký je.

Canisterapie je asi nejčastěji využívána v práci s tělesně i mentálně postiženými dětmi a mládeží. Rozmáhají se také canisterapeutické návštěvy v domovech důchodců a v léčebnách dlouhodobě nemocných. Canisterapie spočívá v tom, že děti hrají se psy různé hry a provádí s nimi všemožné další aktivity, při kterých si cvičí svoje motorické schopnosti. Děti, které téměř nemluví, nebo mluví jen těžce, zase odposlouchávají povely, které se psům dávají a snaží se je napodobit. Často si děti jen psy hladí, drbou, mazlí se s nimi a dávají jim pamlsky, což je na obou stranách velmi oblíbené.

Obvykle psi „docházejí“ do ústavů jednou nebo dvakrát týdně a s dětmi pracují asi hodinu. Není obvyklé, aby byli psi přímo v ústavu. Pro psy je totiž tato „práce“ velice psychicky náročná, a to i přesto, že se na ni těší.

 

Jaký pes je vhodný

            Další otázkou je, jaký pes je pro canisterapii vhodný. Rozhodující zde není plemeno, ale povaha psa. Pes musí být odolný a musí mít z kontaktu s člověkem radost a je celkem jedno, jestli je klidný nebo temperamentní. Důležité také je, že nesmí v žádném případě zaútočit. Často se může stát, že je dítě například chytne za ocas nebo je, ač nechtě, praští. Psi jsou u dětí samozřejmě neustále pod dozorem, aby se nestalo nic ani dětem ani psům. Všichni canisterapeutičtí psi by měli projít oficiální zkouškou, u které jsou testováni na veškeré výše jmenované situace.

 

Pár slov k zamyšlení

            Většina dětí nejspíš nikdy nebude úplně zdravá, naopak drtivá většina z nich bude mít po celý život obtíže a budou závislí na svém okolí. I kdyby jim canisterapie nepřinesla žádné konkrétní zlepšení jejich postižení, přináší jim láskyplný kontakt, přátelství a hluboký vztah, což v podmínkách ústavní péče rozhodně není málo.

 

Použité zdroje:

Většina informací byla použita z níže uvedených zdrojů, které mohu vřele doporučit.

Povídání o canisterapii (kolektiv autorů)

www.pomocnetlapky.cz

www.pes-pomuze.com

www.vycvikvodicichpsu.cz

www.pesprotebe.com

www.helppes.cz

Zvláštní poděkování patří mé dceři Báře, která si toto téma vybrala jako ročníkovou práci, jejíž větší část zde byla použita.

Moc děkuji také Hele Kotasové / www.calenzana.estranky.cz /, která ochotně poskytla veškeré informace a podklady týkající se canisterapie.